Byla jednou dívka jménem Klára, která žila v dětském domově od té doby, co si pamatovala. Klára byla hodná, statečná a plná naděje, i když neměla rodiče, kteří by se o ni postarali. Právě během Vánoc se však cítila nejvíc osamělá.
Klára měla mnoho přátel mezi ostatními dětmi v domově, ale přesto se cítila, že jí něco chybí. Viděla, jak ostatní děti odjíždějí na Vánoce k rodinám, a to ji vždycky rozesmutnilo. Věděla, že nemá žádnou rodinu, která by ji čekala.
Štědrý večer se blížil a Klára byla smutnější než kdy dřív. Seděla na posteli ve svém pokoji a smutně hleděla ven, kde padaly chomáčky sněhu. Najednou uslyšela jemné zaklepání na dveře.
Když otevřela, byla zaskočena. Před ní stála milá paní, s očima plnýma dobra. Klára nevěděla, kdo to je, ale v srdci cítila, že jí žena nepřišla ublížit. Hodná paní ji pozvala ven, a tak si spolu vyšly na dvůr.
Tam byla připravena malá vánoční oslava s ozdobami a vánočním stromkem. Na stromku visely lesklé ozdoby a svíčky ho osvětlovaly. Klára byla zaskočena krásou okamžiku a nechápala, co se děje.
Žena jí zvolna začala vyprávět příběh. Byla to Klářina teta, kterou nikdy nepoznala. Teta se rozhodla najít Kláru a stát se její rodinou.
Klára a její teta spolu strávily krásné Vánoce plné lásky, radosti a nových vzpomínek. Byly to Vánoce, které Klára nikdy nezapomene. A od té doby už se nikdy necítila osamělá, protože měla tetu a přátele, kteří ji měli rádi.
A tak nám pohádka o Kláře připomíná, že Vánoce jsou o lásce, a že rodina nemusí být jen ta, do které jsme se narodili. Může to být i ta, kterou si sami najdeme a vytvoříme.
Není nic krásnějšího, než přečíst si na Vánoce pohádku, čtěte další:
