Do malého města dorazil karneval. Nebyl to ale obyčejný lunapark s cukrovou vatou a hlučnou hudbou. Už od hlavní brány z něj sálala zvláštní vůně fialek a hvězdného prachu. Matěj, Alena, Filip a Lenka cítili jemné mravenčení v konečcích prstů, jakmile překročili práh. Věděli, že tohle bude noc, na kterou nikdy nezapomenou.
Kolotoč do jiného světa
První, co je zaujalo, byl starodávný kolotoč s dřevěnými koníky, kteří vypadali, jako by chtěli každou chvíli vzlétnout k nebi. Jakmile se hudba rozjela a kolotoč nabral rychlost, svět kolem nich se rozmazal do duhových šmouh. Místo známého náměstí se najednou ocitli v krajině zázraků. Nad hlavami jim pluly zářivé létající ryby, stromy na sebe šeptaly veselé vtipy a obloha měla barvu zralých meruněk.
Když se kolotoč konečně zastavil, u nástupiště stál vysoký muž v sametovém plášti. „Vítejte na Záhadném letním karnevalu,“ řekl kouzelník a hluboce se uklonil. „Tento svět se objevuje jen jednou za sto let. Abyste se mohli vrátit domů, musíte odhalit mé tajemství a najít tři ztracené klíče, které vrací věci do jejich pravé podoby.“
Pátrání po třech klíčích
Děti se nezalekly a vyrazily do víru atrakcí. První klíč zářil uprostřed zrcadlového bludiště, v síni tisíce odrazů. Musely se přestat dívat na své vlastní postavy v zrcadlech a začít pozorně poslouchat jemné cinkání, které je nakonec bezpečně dovedlo ke skutečným dveřím.
Druhý klíč na ně čekal ve zpívající zahradě, kde ho hlídala mluvící růže. „Co má kořeny, které nikdo nevidí, je vyšší než stromy, a přesto nikdy neroste?“ zeptala se tajemně. Když Matěj vyhrkl, že je to hora, květina se rozesmála a rozvinula své okvětní lístky, ve kterých ležel stříbrný klíč.
Poslední, třetí klíč, se ukrýval v nejtemnějším koutě tajného pokoje v domě hrůzy. Děti se musely pevně držet za ruce, aby překonaly strach z neznámých stínů. Jakmile společně nalezly falešnou zeď, klíč tam na ně tiše čekal v malé sametové krabičce.
Návrat domů
S klíči v dlaních se vrátily ke kouzelníkovi. Ten je dovedl k obrovské zlaté bráně v samotném srdci karnevalu. Jakmile klíče zapadly do zámků, ozval se melodický zvuk, jako by se rozezněly tisíce zvonečků, a brána se otevřela do zářivého bílého světla.
Vteřinu nato děti stály na prázdném a tichém náměstí. Karneval byl pryč, ticho rušil jen lehký noční vítr. Každý z nich ale v kapse nahmatal malý skleněný přívěsek, který příjemně hřál. Od té doby věděly, že kouzla ze světa nezmizela – jen se schovala do každodenních drobností, které uvidí jen ten, kdo se na svět dívá s očima plnýma úžasu.