Byla jednou jedna malá pampeliška, která spala celou zimu hluboko pod sněhem. Když se ale probudila, byla plná energie a těšila se na jaro.
Rozhlédla se po louce a viděla, jak se kolem ní probouzejí všechny rostliny. Slunce hřálo a ptáci zpívali, takže pampeliška brzy potkala mnoho zajímavých tvorů.
První kolem ní proletěl brouček, který právě sbíral nektar z květů. „Dobrý den,“ pozdravila ho pampeliška. „Jak se ti daří?“
„Báječně,“ odpověděl brouček. „Je to krásné jaro a nektar nikdy nebyl sladší.“
Pampeliška se usmála a čekala, jestli ještě nezahlédne další broučky, kteří se po dlouhé zimě probudili. Zanedlouho ji navštívila rodinka včel, které sbíraly pyl z okolních květů. Včelky jí vesele zdravily a byly s jarem plné energie. Potom ještě pampeliška zahlédla krásné bílé koně, kteří se pásli nedaleko na louce.
Pampeliška se zatoužila podívat ještě dál, chtěla být větší. „Jaké to je být tak velký a krásný?“ zeptala se sama sebe.
Nakonec jí odpověď nepřišla v podobě nějakého zvířátka, ale na obzoru se objevil zlatý paprsek slunce. Pampeliška věděla, že se musí dívat přímo k němu, aby udržela své kořeny zdravé, silné a byla tak veliká, aby dohlédla až na konec louky.
Pampeliška brzy cítila, jak se s každým dnem vytahuje, dokud nebyla nejvyšší ze všech a nezářila s tisíci svých sestřiček na okolních svazích.
Viděla dokonce na vesničku v údolí, odkud vybíhala krásně oblečená děvčátka a vila věnce z pampelišek, které pak nosily ve vlasech. Pampeliška byla šťastná, že je jaro a příroda se konečně vybarvila tisícem svých barev.
„Jarní rovnodennost znamená, že je den stejně dlouhý, jako noc. Ovšem nikdo to nepozná, protože rozdíl je velice málo patrný. Jaro pak vítáme v březnu, každý rok je to malinko jinak, většinou kolem dvacátého toho měsíce.“
— Robůtek Robík