Bylo jedno sluníčko, které se bálo tmy a vždycky se snažilo, co nejdřív vysvitnou a ukázat se na obloze. Jednoho dne se nebe zamlžilo a sluníčko se ztratilo v oblacích. Snažilo se, jak se dalo, aby se dostalo zpět na oblohu a mohlo svítit, ale nic nepomáhalo.
Sluníčko už bylo skoro na pokraji zoufalství, když najednou ucítilo vánek. Ten přenesl mráčky kousek dál a naštěstí se mlha začala trochu rozptylovat. Sluníčko bylo tolik šťastné, že vidí, kam pluje a těšilo se, jak brzy vykoukne na obloze.
V tom se foukání zesílilo a sluníčko se bálo, že ho větřík unese zase pryč, ale větřík se sluníčku jen zasmál a řekl: „Neboj se, já ti pomůžu dostat se na oblohu.“ A tak větřík začal foukat a foukat, až mlha zmizela a sluníčko se konečně dostalo vysoko na oblohu.
Sluníčko bylo velmi vděčné větříkovi, že mu pomohl, a tak mu slíbilo, že bude každý den na nebi svítit a hřát, jako poděkování za jeho pomoc. A tak se sluníčko a větřík stali nejlepšími kamarády. A pokud se někdy sluníčko zase ztratilo v mlze, vždy vědělo, že se může spolehnout na svého kamaráda větříka.
Pokud se vám pohádka o sluníčku líbila, přečtěte si další, tentokrát pohádku o hvězdičce, která si přála nejkrásněji svítit.