Byla jednou holčička jménem Týna. Měla velkou radost z malování a věnovala se mu s velkou chutí. Často si vybírala krásné barevné pastelky a kreslila s nimi různé krajinky a zvířátka.
Jednoho dne přišel do její třídy chlapeček jménem Jan. Jan se také začal věnovat malování a Týna se mu snažila pomoci a učit ho jak správně malovat. Jenže Jan nebyl moc šikovný a všechno kreslil barevně špatně a hrubě. Týna se začala zlobit, že se s ní Jan nesnaží pěkně malovat. A tak postupně ztratila chuť k malování a přestala kreslit úplně.
Jednoho dne, když se Týna vracela ze školy, uviděla krásně kvetoucí květinu a pocítila touhu po kreslení. Ukázala Janovi jak kreslit květiny, ale i tak Jan kreslil špatně. Týna si ale uvědomila, že každý má svůj vlastní styl a že i když něco není úplně dokonalé, stále to může být krásné a důležité. Ona sama si začala opět malovat a učit se nové věci, a Jan se taky začal víc snažit a učit se kreslit lépe.
A tak se Týna opět našla v krásném světě malování a učila se nové věci a způsoby kreslení. Jan taky zlepšoval své kreslení a oba se spolu radovali z tvorby svých uměleckých děl.
„“Proč se trápíš s barvou svého kožíšku? Je to přece jen kousek kůže. Je důležité, jak se cítíš uvnitř.“.“
— O myšce s hnědým kožíškem