Malá žlutá mrkvička byla velmi nešťastná. Žila v záhonu pod sadem a stále koukala nad sebe. Přestože byla krásně žlutá, viděla jen krásná červená jablíčka. A jak se tak dívala na jabloň obsypanou plody, cítila v srdci velkou závist. Přála si být jako ona, vysoká a plná sladkých jablíček, taková, aby viděla na celý svět.
Každý den se mrkvička zahleděla na jablíčka a trápila se tím, že nemůže být veliká a plná krásných jablíček.
Jednoho dne přiletěl malý opuštěný ptáček, který byl moc hladový. Mrkvička se mu pokoušela najít nějakou potravu, ukazovala mu na jablíčka, kterých nad ním bylo mnoho, ale on letět nedovedl a už vůbec ne tak vysoko. Nakonec mu mrkvička ochotně nabídla kousek sebe samotné, protože jí ho bylo velice líto. Ptáček mrkvičku se sladkou vůní ochutnal a řekl: „Ty jsi úžasná! Tvá chuť mě překvapila! Nikdy jsem neměl nic tak sladkého.“
Mrkvička se najednou cítila velmi hrdá. Byla šťastná, že může být užitečná i pro ostatní, i když není krásné červené jablíčko. Uvědomila si, že to není o tom, jak vypadá nebo kde roste, ale o tom, jak dokáže být užitečná. Od té chvíle se mrkvička rozhodla, že už nikdy nebude závidět jablíčkům. Byla šťastná, že je taková, jaká je, a že může být užitečná pro ostatní.
Každý den se mrkvička cítila šťastnější a šťastnější, když rostla a rostla. A nakonec si mrkvička uvědomila, že nezáleží na tom, jakou má barvu nebo kde roste, ale pomoci ve správnou chvíli na správném místě malému ptáčkovi, který také vyrostl a od té doby jí každý den krásně zpíval na povzbuzenou z okolního sadu.
Čtěte další pohádky, které vás inspirují a ze kterých se poučíte:
