Byl jednou malý chlapec jménem Otík, který byl velmi nadšený z blížících se Vánoc. Tento rok se rozhodl udělat něco zvláštního. Slíbil svým rodičům, že bude držet půst a bude se zdržovat sladkostí a cukroví až do Štědrého dne.
Pro Otíka to byl velký slib, protože měl velkou slabost pro cukroví a vánoční dobroty. Při pomyšlení na vůni a chuť vánočního cukroví mu tekla slina, ale slíbil rodičům, že bude silný a vydrží.
První adventní neděli začal svůj půst. Bylo to těžké, když kolem něj všude vonělo vánoční cukroví, a jeho kamarádi si přinesli do školy sušenky a perníčky. Otík se však držel svého slibu a odmítal cukroví.
Den co den se Otík snažil zůstat silný a neohlédnout se po cukroví, až přišla ta osudná chvíle. Byl to den, kdy maminka a tatínek odjeli na nákupy a Otík zůstal sám doma. Cukroví bylo ukryté v kuchyni ve spodní skříňce, a Otík pocítil veliké pokušení.
Srdce se mu rozbušilo a jeho vůle byla na pokraji zlomení. Nakonec se rozhodl jít do kuchyně a jen si cukroví prohlédnout, aniž by ho snědl. Když otevřel skříňku, vůně vánočního cukroví ho okamžitě omámila. Nedokázal odolat a rychle si nastrkal do pusy několik perníčků.
Pocit provinění ho rychle probral, dobře věděl, že porušil svůj slib rodičům. Byl smutný, ale zároveň si uvědomil, že lidskost a slabost jsou součástí každého z nás. Když se Otíkovi rodiče vrátili domů, přiznal jim, co se stalo.
Rodiče ho utěšili a připomněli mu, že Vánoce jsou také o odpuštění a lásce. Otík se za své selhání omluvil a slíbil, že se pokusí polepšit a lépe dodržovat své sliby. Společně pak Otík s rodiči strávili krásné Vánoce, které byly plné lásky a porozumění.
Pohádka o Otíkovi nám připomíná, že Vánoce jsou časem laskavosti a odpuštění, a že lidskost a slabost jsou součást našeho života. Nejdůležitější je, že jsme spolu s těmi, které milujeme.
Hledáte-li další vánoční pohádky, přečtěte si tyto:
