Byl jednou malý kluk jménem Pepík, který žil ve vesničce obklopené zasněženými kopci a lesy. Pepík byl šťastný a hravý chlapec, který si zimní radovánky vždy užíval plnými doušky. Rád stavěl sněhuláky, sáňkoval a lyžoval. Ale jednoho zimního dne se stalo něco, co ho změnilo.
Pepík se bavil se svými spolužáky na svahu, když jeden z nich začal naříkat, že nemůže sjet protější velmi prudký kopec na saních. Všichni se smáli a posmívali se mu, včetně Pepíka. Byl to nezbedný kluk, který se bál, že mu ostatní začnou říkat, že je strašpytel, a tak vyzval Pepíka, aby sám ten sráz sjel na saních.
Pepík chtěl získat uznání svých spolužáků, a tak se rozhodl, že to zkusí. Bez ohledu na to, že to bylo nebezpečné, chtěl sjet prudký kopec na saních. Popadl saně a vydal se na nebezpečnou cestu nahoru.
Když dosáhl vrcholu kopce, měl strach, ale nedal to najevo. Zavřel oči a spustil se dolů. Rychlost to byla ukrutná, až náhle Pepík ztratil kontrolu a narazil do stromu. Saně se mu rozbily, a Pepík skončil celý potlučený.
Byl zklamaný, a když se vrátil ke svým spolužákům, řekl jim, že to nestálo za to. Rozhodl se, že už nebude dělat něco jen proto, aby se před nimi vytáhl. Poučil se, že by měl dělat to, co ho baví, a nenechat se svádět k riskantním činům, jen aby se zavděčil nezbedným spolužákům. Přesto už ho zimní radovánky nebavily tak, jako dřív.
Pepíkovi se potom stalo něco nečekaného. Jednoho dne, když se procházel lesem, potkal moudrého ptáka Strakapouda. Strakapoud žil v lese po celá léta. Pepík se rozhodl svěřit mu svůj příběh o sáňkování a také to, že už ze zimy nemívá takovou radost, jako dříve.
Strakapoud poslouchal pozorně a poté řekl: „Pepíku, nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Důležité je, abys dělal to, co tě baví a dělá tě šťastným. Není potřeba riskovat své zdraví jen proto, abys získal pozornost spolužáků. Každý z nás má své vlastní cesty a zážitky, které nás formují.“
Pepík si uvědomil, že moudrá slova Strakapouda jsou pravdivá. Rozhodl se, že už nebude naslouchat tlaku ani očekávání druhých. Začal dělat to, co ho opravdu bavilo – stavěl sněhuláky, jezdil na saních a lyžoval. A co víc, užíval si to více než kdy jindy.
A tak Pepík pochopil, že je důležité naslouchat svému vlastnímu srdci a dělat to, co ho naplňuje radostí, nezávisle od očekávání ostatních. Strakapoud mu ukázal, že moudrost a štěstí se nacházejí ve vlastním srdci, ne ve snaze získat uznání svých spolužáků.
Pepík měl proto zimu rád zase tak, jako doposud.
Přečtěte si další pohádky o klucích a jejich dobrodružstvích:
