Žila byla jedna malá holčička jménem Johanka v krásné vesničce uprostřed zelených kopců. Bylo to šťastné a veselé děvčátko, která mělo rádo hry, zpěv ptáků a pohádky. Jen jedna věc ji vždycky znepokojovala – voda. Voda v řece, v jezeře, v kašně nebo i v koupelně. Johanka se jí bála, jakoby to byla zlá čarodějnice, která by ji mohla pohltit.
Když se ostatní děti ve vesnici vydaly na výlet k řece, aby si tam hrály a plavaly, Johanka zůstávala raději na břehu, pozorovala je a cítila se osaměle. Kamarádi jí několikrát zkusili vysvětlit a ukázat, že voda není nebezpečná, ale Johanka měla pevně zakořeněný strach.
Jednoho letního dne, když slunce svítilo na obloze jasně a vítr příjemně hladil tváře, přišla do vesnice záhadná stařenka. Měla dlouhý šedivý plášť a oči plné moudrosti. Zastavila se u stánku s ovocem, odkud Johanka právě pozorovala své kamarády, jak se baví ve vodě.
Stařenka si všimla malé dívky, jak jí oči jiskří při pohledu na vodní hry a přistoupila k ní. „Proč stojíš na břehu, děvčátko, a neplaveš s ostatními?“ zeptala se s úsměvem.
Johanka se rozpačitě usmála a odpověděla: „Bojím se vody, paní.“
Stařenka se zeširoka rozesmála a pronesla: „Voda je jako život, milá Johanko. Někdy nás může překvapit, a když se jí nebojíme, může nám přinést mnoho krásných zážitků.“
Johanka naslouchala slovům stařenky a cítila, jak se v ní něco začíná měnit. Stařenka jí pak nabídla malý perníček ve tvaru hvězdy a řekla: „Když dneska překonáš svůj strach a aspoň si namočíš do vody nohy, třeba ti tato hvězda přinese ještě více odvahy.“
Johanka si perník vzala a rozmýšlela se. Pak se znenadání odhodlala. Pomalu se přiblížila k vodě a postavila se na břeh. Srdce jí bušilo jako divé, ale posadila se a nechala nohy vklouznout pod hladinu. Byla překvapená, jak je voda příjemně chladivá. A tak postupně ponořila nohy víc a víc, až náhle stála na dně řeky a voda jí sahala až po pas.
Stařenka ji povzbuzovala a Johanka byla stále odvážnější. Přestala se bát a začala si hrát ve vodě spolu s ostatními dětmi. Postupně si začala všímat krásy vody, jak se leskne na slunci, jak nese listy po proudu a jak jemně hladí její kůži.
Dny ubíhaly a Johanka se stala nejlepší plavkyní ve vesnici. Voda se stala jejím přítelem a zdrojem radosti. Stařenka se jednoho dne zase objevila, aby se rozloučila. S radostí pozorovala malou Johanku: „Vidíš, milé děvčátko, jak jsi se změnila? Nezapomeň, že odvaha je jako hvězdy na nebi – vždycky tam jsou, jen někdy jsou zahaleny mraky!“
A tak se Johanka naučila, že odvaha a překonání strachu mohou otevřít dveře k novým a krásným zážitkům. A když se na nebi objevily hvězdy, vzpomněla si na stařenčina slova a s vděčností vzhlédla k nekonečné obloze.
Další pohádky o holčičkách můžete číst svým dětem právě teď:
