Byl jednou malý koník, který se narodil na louce uprostřed kouzelného lesa. Jeho srst byla bílá jako sníh a na hlavě měl černou hřívu. Když se koník podíval kolem sebe a uviděl krásné barvy. Jedna po druhé se mu promítala do jasné srsti a dělala ji barevnou.
Byla to paní Duha, ta stvořila koníka a obklopila ho svými kouzly. Koník se podíval na paní Duhu a uviděl, jak je krásná. Byla to malá žena s velkými křídly na zádech a kolem sebe měla kouzelné světlo. Koník se na ni usmál a řekl: „Děkuji vám, paní Duho, za to, že jste mě stvořila!“
Paní Duha se usmála a řekla: „Jsi velmi šikovný a rychlý koník. Myslím, že máš před sebou velkou budoucnost.“ Koník začal radostně běhat po louce a s ním kolem rozkvétaly květy, keře i stromy. I on sám měl kouzelnou moc. Když proběhl deštíkem, do kterého svítilo sluníčko, zanechával za sebou duhovou podívanou pro všechny.
Všichni se dívali na koníka s obdivem. Bylo to proto, že ještě nikdy neviděli tak krásného koně. Koník se rozhodl, že se stane nejrychlejším koněm a radost, která mu byla věnována paní Duhou bude rozdávat do všech koutů světa.
Tak začal trénovat, běhat a skákat až do únavy. Každý den se snažil stát se lepším a rychlejším. A po nějakém čase se mu to podařilo. Byl opravdu nejkrásnějším a nejrychlejším koněm v celém lese, běhal světem a kudy proběhl, tam za sebou nechal kvetoucí zahradu. A když se objevila paní Duha, byla velmi hrdá na svého vynikajícího tvora.
Koník díky svému talentu a pracovitosti získal respekt a obdiv. Byl spokojený a vděčný paní Duze za to, že ho stvořila. A když se na obloze objevil oblak, který skryl slunce a zdálo se, že se nic nemůže rozzářit barvou, koník se nezalekl, protože věděl, že paní Duha zase brzy přijde a rozptýlí temné mraky. A tak žil spokojeně a šťastně po zbytek svých dnů.
Další pohádky o koních ke čtení najdete právě zde:
